Pohled přes rameno                                                                                   Tomáš Suchánek

 

Tímto ohlédnutím bych chtěl přiblížit cestu k úspěchu na 2. Mistrovství světa klubové třídy 2002 v německém Musbachu. Na místo činu, východní podhůří Černého Lesa na jihozápadě Německa, jsme dorazili kolem 5. srpna a v té chvíli se zde už zahušťovaly mraky na to, co vyvrcholilo o deset dní později v Čechách kompletním výplachem pražského metra. Místo létání jsme se v tréninku většinou sušili a zabývali nákupem nepromokavého příslušenství, v čemž nadmíru vynikala havlbrodská dvojice Pavel Loužecký s pomocníkem Luborem Zeleným. Husity inspirovaná vozová hradba českých stanů, kterou vedle mého a Pavlova příbytku doplňovalo ještě křižanovské rodinné duo Petra a Bedřicha Koutných, se postupně přetransformovala na centrum: 1/ debat o létání, 2/ doplňování iontových tekutin s pěnou i bez, 3/ sběru různých lesních plodů atd.

 Posledně jmenovaná činnost se stala po slibném inspirativním začátku osudnou pro takřka celý slovenský tým, který byl několik hodin po pozření údajně známého druhu lesních hub převezen na jednotku intenzivní péče místní nemocnice a někteří jedinci si mohli dokonce užít suchého lože po procedůře, kterou ani Švejk nemiloval, až do příštího dne.

Zpět k létání, do zahájení jsme stihli dva lety na seznámení s terénem a na trénink týmové spolupráce. Podhůří Schwarzwaldu připomíná létání na vrchovině jak vzhledem krajiny, tak nadmořskou výškou, na jižním konci soutěžní oblasti navazuje další pohoříčko Schwabisch Alb, táhnoucí se k severovýchodu. Oba útvary mají mezi kopci mnoho úzkých zaříznutých údolí s malou možností přistání a tak jsme se svorně shodli na odhodlání zůstávat při létání pokud možno co nejvýše. To znamenalo během závodů obvykle 500 – 1500 m AGL maximálně, občas jsme ale vídali nahrbené klubovky na 160 km/h i ve čtyřech stovkách nad terénem. Létání nám připadalo vzhledem ke zmíněné podobnosti s našimi hvozdy celkem logické a bez velkých lokálních jevů, které by nás přespolní výrazně znevýhodňovaly oproti domácím matadorům. Startovní pole čítalo celkem 65 závodníků ze 24 zemí světa včetně USA, Argentiny, Austrálie, JAR a Pakistánu. Vysoký počet soutěžících donutil pořadatele rozdělit je do dvou skupin, z nichž nejlepší postupovali po skončení kvalifikace do finále. Úlohy pro soutěž byly dvojího typu. Jednak klasické rychlostní přes otočné body, jednak AAT neboli rychlostní s velkými sektory OB, kde jsme se mohli otočit dle vlastního uvážení a ulétnout tak maximální vzdálenost ve vypsaném čase. 

Do boje jsme se pustili poprvé 14. srpna, oba týmy kompletně na Cirrusech. Petr Koutný s  „KA“ a Josef Kožár s „75“ v první skupině vyrazili na polygon o délce 374 km. Bohužel zhoršené podmínky na druhém rameni napomohly k Petrově přistání do terénu v půlce trati, Josef Kožár sedl na 245. km. Zvítězil Brit Darlington na LS 1f, který to dotáhl až na 20. kilometr od cíle. Naše československá skupina ve druhé grupě čítající kromě mojí osoby s Cirrusem „TS“ Pavla Loužeckého na „SB“, Viliama Kubovčíka na „SA“ a Vlado Foltýna na „99“ se pustila do 350 km polygonu, kde rychlou jízdu přerušilo až rozsáhlé zastínění poslední otočky. Přes tuto oblast se podařilo kromě vítězného Švýcara Dirk Reicha na Libelle průměrem 70 km/h a Holanďana Wijsmana na LS 4 prohouslovat díky těsné spolupráci i mě a Pavlovi. Dvakrát jsme se ale vraceli a bojovali o udržení ve vzduchu. S sebou jsme dotáhli i Francouze Christopha Ruche na Pegase 104, který nám za to slíbil pivo. Pro Vildu bylo zastínění osudné a Vlado to podsekl už na druhém rameni po 73 km, takže žádná radost.

Patnáctého jsme se vydali na AAT přes 4 otočky na 4 hodiny, v naší skupině nejlépe zalétl úřadující mistr světa Brit Masson, a to 363 km. Já třetí a Pavel devátý s menší bodovou ztrátou, Vilda s Vladem do první dvacítky. Druhá skupina měla taktéž AAT, Petr zalétl na 6.a Josef na 11. místo, vyhrál vicemistr z Austrálie Brit Richard Hood na Cirrusu. Prostě anglický den a potvrzení kvalit mladých „pommies“ / prisoners of mother /, jak hanlivě přezdívají ostrovanům Australané.

             Poslední den kvalifikace nám pořadatel nachystal polygon 356 km přes 5 OB, mě se podařilo disciplínu vyhrát rychlostí 94 km/h, druhý skončil Vilda s minimálním rozdílem. Pavel se dík záseku do 200 m AGL o 15 min zpozdil a Vladovi to trvalo o další 3 minuty déle. Druhá skupina letěla podobný polygon, zvítězil domácí Mathias Sturm rychlostí přes 95 km/h, Petr s KA byl sedmý rychlostí 90 km/h a Josef až 22. rychlostí 82 km/h.

Po přepočtu bodů jsme vstoupili do finále oba týmy v pohodě, s vyjímkou Vlado Foltýna, který zaplatil daň za chybu v prvním kole a byl nucen bojovat ze skupiny B. Pořadatel a vynikající závodník Axel Reich vypsal pětistovku přes 4 OB, odešli jsme všichni kromě Louži před půl jednou, abychom stihli nejlepší interval dne. Po trati nás Pavel dohnal a pak dokluzem po horách s rychlostí 91 km/h zaslouženě zvítězil před Sturmem, Reichem a mojí osobou.

Stejný výsledek pro Čechy měl i pátý den s polygonem 409 km, na druhé a třetí příčce bodovali tentokrát Hood a Švýcar Hahn na LS 7. Pavel se dostal v celkovém hodnocení o bod přede mne do čela závodu a výbornou formu potvrdil do třetice vítězstvím 19. srpna v tříhodinovém AAT přes tři OB s 278 ulétnutými kilometry. Vynikající spolupráce Čechoslováků znamenala i další umístění - já druhý s 277 km, třetí Vlado s 276 km, čtvrtý Vilda s 275 km a Josef s Petrem Koutným  by skončili pátý a šestý, kdyby…kdyby jim nechybělo pár výškových metrů při dokluzu na domovské letiště, což znamenalo 20% penalizaci. Josef se zastavil snad jen 200 metrů před páskou. Stejný osud potkal ten den i velké soupeře Němce Mathiase Sturma na Hornetu a Brita Afandi Darlingtona, den předchozí se „zakous“ Švýcar Dirk Reich, takže selekce zrna od plev řádila každý den. Tento dokluz byl knap pro všechny, dotáčeli jsme na 53. kilometru v posledním stoupání dne do 1450 m AGL Musbach a 2 m/s větru do zad těm šťastnějším pomohlo k návratu s průměrným klouzákem 36, což je na Cirruse na limitu možností. V celkových jsme byli s Pavlem  na prvních dvou místech s rozdílem sedmi bodů a náskokem 140 bodů na Brita Hooda, Louža  dostal již třetí lahev vína na ranním brífingu za vítězství a byl tudíž považován za nepolepšitelného notorika.

            Na sedmou disciplínu nás pořadatel vyhnal po celodenním čekání v dešti tak, že jsme odešli na trať v pět odpoledne, v silném větru a základnách oblačnosti v 800 AGL. Bylo jasné, že let je boj s časem, kilometry a že Darwinova teorie selekce jedinců opět zapracuje. Odešel jsem ihned po otevření pásky v čele peletonu, první OB po větru byla snadnou záležitostí, pak začal boj s termikou a slunce západem. Po svahu jsem se chytal spolu s Angličany několikrát ze psích výšek a odměnou bylo v závěru dne 140 km vzdálenosti, vítězství v disciplíně před Hoodem a Massonem a skok na první pozici, protože Pavel přistál o nějakých 20 km zpět.

Osmá disciplína, 22. srpen, znamenal černý den našich barev a triumf Britů, kteří zvolili, pravděpodobně po obdržení meteo informace od kapitána týmu, odlišnou trasu druhého ramena 367 km dlouhého polygonu tratě, oblétnutím zastíněného prostoru drželi vysokou traťovou rychlost a po páté prolétli cílovou páskou průměrem 88 km/h. V té době už Pavel s Petrem dávno seděli na 170. km v místě, kde jsem se přes hodinu zachraňoval ve výškách mezi 200 – 600 m AGL svahováním a točením nuliček tak šikovně, že mi všichni, kdo zůstali ve vzduchu, uletěli. Vilda s Josefem mi alespoň dávali informace , co se děje 30 km přede mnou. Ve stejné chvíli, kdy první finišovali, jsem nacházel konečně první stoupání přes 2 m/s a dosáhl jako poslední závodník druhé otočky celých 170 km od Musbachu. Vildovou stopou jsem oblétl poslední OB letiště Farrenberg a po 7 h 20 min jsem to dotáhl na 30. km od letiště a přistál po 19. hodině večerní. Znamenalo to, že v celkovém pořadí se na první příčku dostal Hood, já byl druhý se ztrátou 84 bodů, třetí Polák Karol Staryzsak na Jantaru a Pavel pátý se ztrátou 530 bodů na vítěze. Dále Vilda a Josef Kožár v první dvacítce. Taktika na poslední den byla jasná – dostat Brity.

Axel Reich vyhlásil na tento den AAT na 3 hodiny s prvním a druhým ramenem na sever od Schwarzwaldu do nížin. Zjistili jsme z dostupných zdrojů, že návrat zpět do kopců je dost složitý a riskantní, protože se přilétává ze severní strany do hor, které jsou o 500 m výše, než předchozí terén. Po startu jsem se odsunul daleko od pásky, abych nebyl spatřen nikým od konkurence, zatímco Petr s „KA“ se zavěsil na Hooda. Angličani zkoušeli spirály, maximálku i minimálku, ale Petra nebyli schopni setřást. Pět minut po jejich odletu jsme vyrazili i my s Pavlem. Brity jsme dohonili už na 15. kilometru, takže oni se rozhodli vrátit na druhý odlet, samozřejmě s Petrem v závěsu. Náš paklík pokračoval po trati, proklouzali jsme mrtvou oblast po skončení hor a otáčeli na nejvzdálenějším bodu sektoru první otočky. Cestou zpět jsme se jednou chytali asi ze 300 m pod zataženou oblohou, nicméně pak jsme nalétávali solidní dvoumetry a čas vypršení úlohy AAT nám vyšel po dlouhém dokluzu do 400 m AGL a 257 ulétnutých kilometrech zrovna do oblasti před Schwarzwaldem, kde se právě v tomto momentě pozdního odpoledne vytvořil zřejmě jediný a poslední stoupák dne severně hor. Na optimálce ze 1600 m SOL Musbach jsme skočili přes kopečky a pak začal ten správný boj o přežití. Po dvou nulkách jsme se posunuli v přicházejícím večeru a pod dekou nad jediné slibně vypadající pole a ze dvou stovek celý tým Čechů a Slováků bez jediného slova komentářů nalétl a začal soustružit půlmetr hypnotizujíc vária. Byli jsme na 25. kilometru, první oddechnutí na frekvenci se ozvalo teprve po dosažení doletové výšky s nulovým nastavením McCready. V pohodě jsme přetočili, hlahol na rádiu zesílil a pak jsme ve formaci triumfálně dosáhli Musbach. Zapomněl jsem poznamenat, že Petr Koutný po druhém odletu s Angličany tyto chvíli sledoval, pak se dal svojí cestou a povedlo se mu v závěru letu navázat do zmíněného posledního stoupáku společně s námi ostatními. Takže po průletu páskou jsme mohli předvést pár kousků skupinové slétanosti šesti Cirrusů, co uvedlo německé diváky do varu,  jen tak tak se v závěru produkce neposrážet vzájemně ve vzduchu, a pak po přistání nastalo vyčkávání na přílet konkurence. S tvrdnoucími úsměvy jejich pomocníků rostly naše naděje, po půl sedmé začalo pršet a v 19 hodin bylo vymalováno. Britové zapřáhli tranďáky, protože Hood s Massonem nenavázali dík pozdnímu odletu zpět na kopce a přistáli na jejich úpatí.

            Večerní hangárová párty jakoby spíš patřila do rogallistického světa, hudba pití tanec, přece jenom se klubovka atmosférou příjemně liší od večírků seriozních závodníků – pilotů FAI tříd. Richard Hood dohnal po návratu absenci dokluzu německým pivem a po vyrovnání nestabilního vestibulárního aparátu ve 22 : 55 přetnul po hlavě pomyslnou finišlajnu mezi stolem a židlemi. V jedenáct byly i výsledky, dvacetiprocentní penalizace pommies za přistání v terénu mi dovolila se posunout na vedoucí pozici v konečném hodnocení a vyrovnat tak vzájemné skóre za předloňskou Austrálii. Pavel se dík našemu společnému vítězství v této poslední disciplíně dostal na třetí příčku před stabilně létajícího Holanďana Paula Wijsmanna na LS 4  a Francouze Christopha Ruche na Pegasu. Viliam Kubovčík zafinišoval na sedmé a Josef Kožár na třinácté místo, Petr Koutný a Vlado Foltýn kolem třicátého místa, nicméně hlavně jim patřil dík za týmovou spolupráci a pomoc zejména v tomto posledním a rozhodujícím letu. Bratr Axela Dirk Reich skončil na šestém místě, osmou obsadil bývalý mistr světa z Austrálie Brit Peter Masson, devátý místní matador Mathias Sturm a na desátou příčku spadl Polák Karol Staryszak, sedlající létající oštěp, neboli Jantara 3. Z ostatních překvapilo nevalné umístění domácích pilotů na 19. a 26. místě, Němci měli evidentně nejslabší tým, co pamatuji. Důvodem byl asi způsob kvalifikace do jejich reprezentace jen z umístění na posledním mistrovství Německa, což při troše smůly pravděpodobně vyřadilo lepší piloty z jejich družstva. Počasí během závodů bylo slušné se základnami mezi 800 – 1500 m AGL, stoupání přes 4 m/s nebylo vyjímečné a občas jsme využívali řady, které podstatně zvyšovaly traťovou rychlost. Volba kluzáků Standard Cirrus obou týmů se projevila jako správná a tento větroň je asi ideálním kompromisem mezi výkonností, handicapem a ostatními požadavky na klubovou třídu.

            Závěrem bych chtěl poděkovat všem, kdo nám pomáhali během soutěže, zejména Bedřichu, Janě a Editě Koutným, Zelenému Luboru, rodinným příslušníkům klanu Loužeckých a všem pomocníkům slovenského týmu, s nimiž jsme tvořili snad jen kromě sběru lesních plodů a hraní „člověče nezlob se“ kompaktní a sehraný tým.

Za dva roky nás čeká Mistrovství světa v Norsku, Britové mumlali při odjezdu něco o revanši, takže se máme na co těšit.